Kniha o Tao a tvořivé síle

Název knihy je Kniha o Tao a tvořivé síle

Přepis z hladiny Lao - c´

Stáhnout ukázku knihy v PDF

Tento text není překladem, ale je pokusem o obsahový přepis. Vznikl jako průnik porovnání osmnácti různých textů Knihy o Tao a tvořivé síle a mnoha let praxe vnitřních umění. Nedělá si naprosto žádné ambice. Vznikl pro radost a jako svědectví o hladině, kterou taoističtí mistři nazývají Velkou jednotou a jejíž patronem je Lao - c’ neboli Starý mistr, kterému je též autorství připisováno. Je to první jednota ze tří. Za ní následuje ještě Nejvyšší jednota a Jadeitová jednota. Ty jsou v taoistickém panteonu personifikovány jako Zhen Wu, který je současně patronem umění taijiquan, a nejhlubší z nich pak Jadeitovým císařem. V textu se tyto hladiny mnohdy prolínají a vhled kolísá, což je někdy trochu matoucí, ale takový je život a vůbec to ničemu nevadí.

Jednoty jsou stavy vědomí, kdy ve Velké jednotě nahlížíme jednotnost v rámci osmi trigramů, v Nejvyšší jednotě v rámci jin a jang a v Jadeitové jednotě v kontextu zářící všeobjímající prázdnoty, která je esencí všeho.

Každý z nás promítá do toho, jak žijeme, svůj stav vědomí, tedy to, jak nahlížíme sami sebe a svět, co pokládáme za tzv. normální, důležité a za pravdu. Děláme to povětšinou nevědomě, a tak život plyne a ubíhá. Přináší radosti a strasti a nás už ani nenapadne, že možná byl tento svět stvořen jen pro malou radostnou procházku mezi hvězdami. Možná je tento text básní, možná otiskem krásy, možná blábolem zfetovaných zoufalců utíkajících před tíživou realitou lidského světa. Možná je manuálem, jak strávit věčnost a nekonečno a nemít zažívací obtíže. Je dobré, než začneme soudit, vzpomenout si, že nikdo nikdy nemluví o nikom jiném, vždy mluví jen sám o sobě. Je na každém z nás, jak budeme chtít život a třeba tento text vidět. O něm to vůbec nic neříká. Pro někoho bude rajskou zahradou, pro jiného místem plným komárů a způsobujícím alergie. Dá se bojovat, dá se trpět, ale nikdo to nikdy po nikom nechtěl. Jen chorá a pomatená mysl si toho žádá.

Cesta nebes je široká a každý má právo na svou interpretaci a ničím nezpochybnitelnou svobodnou vůli. Užívejte ji plnými doušky a na vlastní kůži, jak je jen libo. Láska, která je za vším a je podstatou všeho a všech, na nás počká, až se dosyta vyblázníme. No a o tom píše Lao - c’.

Jelikož je text mnohovrstevný a mnohdy dává smysl více variant, přišlo mi škoda na některých místech zůstat jen u jedné interpretace. Proto jsem další možnosti dopsal do závorek za věty nebo odstavce. Možná to dělá text méně přehledným, ale obohacují ho a otvírají více významům. Jinde je text prostě 2400 let starý, a co bylo tenkrát jasné a evidentní, dnes z hlediska příměru nedává smysl a není tomu rozumět. Nicméně se jedná o krásná slovní spojení a poezii. Tam jsem postupoval stejně. Někde najdete určité výkřiky za textem. V různých překladech se objevovaly perly, které do samotného textu úplně nezapadaly, ale bylo by škoda je nezmínit.

Vysvětlení mnoha míst by bylo jistě dobré, ale bylo by na samostatnou knihu. Mnohá nedorozumění, kterých se dopouštějí lidé při pokusu o překlad by bylo dobré uvést na pravou míru, ale to bych raději dělal a osvětloval při osobním setkání, kdy lze ke slovům ještě přidat stav vědomí.

Pár věcí za všechny.

Číňané při popisu pohybu mají dva termíny – stoupání a klesání. Ty patří ve vnitřních uměních mezi devět nezbytností a jsou v nich náležitě popsány. Důležitou informací budiž tedy to, že „stoupání“ znamená nejen pohyb směrem vzhůru, ale též od sebe. „Klesání“ znamená pohyb nejen směrem dolů, ale také směrem k sobě. Takže pokud budete v textech číst, že „pokud chcete poznat svět, musíte jít dolů“, nejedná se o pohyb ve směru gravitace, kterou někteří překladatelé bez mrknutí oka zaměňují za tvořivou sílu (Lao - c’ byl dle některých interpretů fyzik a předchůdce Izáka Newtona), ale o pohyb do svého nitra a k podstatě a pramenu života v nás, od kterého nemůžeme být odděleni.

Termín „král“ a k popisu a překladu knihy jako k učebnici politologie a sociologie. Králem není myšlen někdo, kdo vládne státu a říši.

Lao - c’ nemá dozajista ambice toto řešit a radit nějakým vládnoucím psychopatům, jak to mají dělat lépe. Jedná se o vnitřní práci na sobě, to jediné mohu skutečně ovlivnit a změnit, a tudíž je král ten, kdo vládne sám sobě. Říší je v tomto významu primárně míněn vnitřní svět a krajina srdce a duše.

Ten, kdo má poznání, mudrc, světec, svatý, moudrý… je nahrazen termínem – „ten, koho má poznání“. Nikdo nemůže mít poznání. Jednoduše proto, že do nikoho se poznání nevejde.

Tao nechce po nikom, aby byl chudý, trýznil se, zmrtvoval nebo utápěl se v askezi. Tato křesťansko­‑buddhistická zoufalost je čistým pomatením, a názor, že když ublížím tělu a sobě, duch na tom roste, je totálním bludem. Lze dojít k určitým halucinacím a změněným stavům vědomí, ale je to krajně nezdravé a proti přirozenosti věcí. Nemluvě o tom, vystavovat své neschopnosti a hloupost na odiv, a ještě za to být adorován. Tělo žije v duši a ta v duchu, je jeho podmnožinou. Mezi tělem a duchem není žádný rozdíl kromě skupenství. Proč by nešlo být napovrch král a uvnitř mudrc?

Lao - c’ rozhodně neměl ambice něco někoho učit, propagovat nějakou myšlenku nebo něco dokonce zakazovat. Na to zřel realitu příliš dobře. Tao nikoho a nic neodmítá. Ať si každý dělá, co chce. Stejně se časem vrátí do zdroje všeho. Je to tak přirozené a jestli to bude trvat třeba sto miliard let, na tom nesejde. Pro Tao se stejně všechno děje v jediném teď, a tak je prostě v pohodě, záleží jen na tom, jak se v tom cítí konkrétní bytost, a to je čistě její rozhodnutí. Díky svobodné vůli lze mít volbu být uprostřed nekonečné blaženosti, hojnosti a štěstí – zoufalým, ztraceným, nemocným, opuštěným člověkem, kterého nikdo nechápe.

Podobných vtipů a roztomilostí je v textu a kolem něj mnoho. Tao má kromě nekonečné svobody, kterou sobě a všemu v něm poskytuje, evidentně rádo humor, a co je vnímáno jako vtipné z pohledu hlubiny tajemství, je žité na lidskou kůži někdy jako poněkud hodně černá a bláznivá verze komedie.

Když se rozhlédneme kolem sebe, lze s jistotou říci, že Tao rozhodně netrpí sebemenší špetkou sentimentu, a ať se nám to líbí, nebo ne, nelze změnit nic na tom, že v Tao jsou slzy duše smíchem ducha.

Věnováno tomu, kterému je vše jedno

V rámci tvoření malého dobra a setkání s krásou

Honza Pletánek